Hiob 4 | Český ekumenický překlad Einheitsübersetzung 2016

Hiob 4 | Český ekumenický překlad

PRVNÍ ŘEČ ELÍFAZOVA - — Připomínka Jóbovy zbožnosti

1 Na to navázal Elífaz Témanský slovy: 2 „Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv? 3 Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, 4 tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval. 5 Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou. 6 Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život? 7 Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby? 8 Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí. 9 Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s nimi konec. 10 Lev řve, kňučí mladý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy. 11 Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou.

— Noční vidění

12 Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; 13 při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, 14 přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, 15 když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. 16 Stanul – ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas: 17 ‚Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?‘ 18 Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech, 19 tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadněji než mola. 20 Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou. 21 Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti.
Einheitsübersetzung 2016

ERSTE REDE DES ELIFAS

Vergeltung

1 Da antwortete Elifas von Teman und sprach: 2 Versucht man ein Wort an dich, ist es dir lästig? / Doch die Rede aufzuhalten, wer vermag es? 3 Siehe, viele hast du unterwiesen / und erschlaffte Hände stark gemacht. 4 Dem Strauchelnden halfen deine Worte auf, / wankenden Knien gabst du Halt. 5 Nun kommt es über dich, da gibst du auf, / nun fasst es dich an, da bist du verstört. 6 Ist deine Gottesfurcht nicht deine Zuversicht, / dein lauterer Lebensweg nicht deine Hoffnung? 7 Bedenk doch! Wer geht ohne Schuld zugrunde? / Wo werden Redliche im Stich gelassen? 8 Wohin ich schaue: Wer Unrecht pflügt, / wer Unheil sät, der erntet es auch. 9 Durch Gottes Atem gehen sie zugrunde, / sie schwinden hin vor dem Hauch seines Zornes. 10 Des Löwen Brüllen, des Leuen Knurren, / der Junglöwen Zähne werden enttäuscht. 11 Der Löwe verendet aus Mangel an Beute, / die Jungen der Löwin zerstreuen sich.

Ein Traum

12 Zu mir hat sich ein Wort gestohlen, / mein Ohr vernahm davon ein Flüstern. 13 Im Grübeln und bei Nachtgesichten, / wenn tiefer Schlaf die Menschen überfällt, 14 kam Furcht und Zittern über mich / und ließ erschaudern alle meine Glieder. 15 Ein Geist schwebt an meinem Gesicht vorüber, / die Haare meines Leibes sträuben sich. 16 Er steht, ich kann sein Aussehen nicht erkennen, / eine Gestalt nur vor meinen Augen, / ich höre eine Stimme flüstern: 17 Ist wohl ein Mensch vor Gott gerecht, / ein Mann vor seinem Schöpfer rein? 18 Selbst seinen Dienern traut er nicht, / zeiht seine Engel noch des Irrtums. 19 Wie erst jene, die in Lehmhäusern wohnen, / die auf den Staub gegründet sind; / leichter als eine Motte zerdrückt man sie. 20 Vom Morgen bis zum Abend werden sie zerschlagen, / für immer gehen sie zugrunde, unbeachtet. 21 Wird nicht das Zelt über ihnen abgebrochen, / sodass sie sterben ohne Weisheit?