2.Samuel 22 | Český ekumenický překlad Einheitsübersetzung 2016

✕

Anmelden
... und alle Funktionen nutzen!
2.Samuel 22 | Český ekumenický překlad

DAVIDOVA PÍSEŇ - Král zpívá žalm vděčnosti Hospodinu, který ho chránil a vysvobozoval z bran podsvětí i z rozbrojů lidu.

1 Slova této písně přednášel David Hospodinu v den, kdy jej Hospodin vysvobodil ze spárů všech jeho nepřátel i ze spárů Saulových. 2 Pravil: „Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, můj vysvoboditeli, 3 Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade, moje útočiště, zachránce můj, ty mě před násilím zachraňuješ! 4 Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli. 5 Ovinuly mě příboje smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka, 6 provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti. 7 V soužení jsem vzýval Hospodina, ke svému Bohu jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu. 8 Zachvěla se země, roztřásla se, nebesa v základech se hnula, chvěla se před jeho plamenným hněvem. 9 Z chřípí se mu valil dým, z úst sžírající oheň, planoucí řeřavé uhlí. 10 Sklonil nebesa a sestupoval, pod nohama černé mračno. 11 Na cheruba usedl a letěl, ukázal se na perutích větru. 12 Temno učinil stánkem kolem sebe, vířící vodstvo, mračna prachu. 13 Před jeho jasem vzplálo hořící uhlí. 14 Hospodin zaburácel z nebe, Nejvyšší vydal svůj hlas. 15 Vyslal šípy a rozehnal je, blesky je uvedl v zmatek. 16 Tu se objevila koryta moře, základy světa se obnažily, když Hospodin zaútočil, když zadul svým hněvivým dechem. 17 Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva. 18 Nepříteli mocnému mě vyrval, těm, kdo nenáviděli mě, kdo zdatnější byli. 19 Přepadli mě v den mých běd, ale Hospodin mě podepíral. 20 Učinil mě volným, ubránil mě, protože si mě oblíbil. 21 Hospodin mi odplatil podle mé spravedlnosti, odměnil mě podle čistoty mých rukou, 22 neboť jsem dbal na Hospodinovy cesty, neodvrátil jsem se svévolně od svého Boha. 23 Všechny jeho řády jsem měl na zřeteli, neodbočil jsem od jeho nařízení. 24 Jemu jsem náležel dokonale, varoval se nepravosti. 25 Podle mé spravedlnosti mě Hospodin odměňoval, podle čistoty mé tak, jak jevila se jemu. 26 Ty věrnému osvědčuješ věrnost, muži dokonalému svou dokonalost, 27 ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu. 28 A lid ponížený zachraňuješ, ale svým pohledem ponižuješ povýšené. 29 Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot. 30 S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, 31 s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. 32 Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! 33 Bůh je má záštita pevná a vodí mě cestou dokonalou, 34 on dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout, 35 učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk. 36 Podal jsi mi štít své spásy, tvá péče mé síly rozmnožila. 37 Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou. 38 Budu stíhat nepřátele, vyhladím je. Nevrátím se zpět, dokud je neudolám. 39 Docela je rozdrtím, už nepovstanou, pod nohy mi padnou. 40 Opásals mě statečností k boji; ty, kdo povstávají proti mně, sám srazíš. 41 Obrátil jsi na útěk mé nepřátele, navždy umlčím ty, kdo mě nenávidí. 42 Budou volat o pomoc, a nespasí je nikdo, volat k Hospodinu, ale neodpoví. 43 Roztluču je, budou jako prach země, pošlapu a podupu je jako bláto ulic. 44 Dals mi vyváznout z rozbrojů mého lidu, jako vůdce pronárodů jsi mě střežil. Sloužit bude mi i lid, který jsem neznal. 45 Cizinci se budou vtírat do mé přízně, na slovo mě uposlechnou. 46 Cizinci jak tráva zvadnou, vypotácejí se ze svých hradišť. 47 Živ je Hospodin! Buď požehnána moje skála, vyvýšen buď Bůh, má spásná skála! 48 Bůh, jenž mě pověřil vykonáním pomsty, národy mi podřizuje. 49 Ty mě z rukou mých nepřátel vytrhuješ, pozvedáš mě nad ty, kdo proti mně povstávají, ty mě násilníku vyrveš. 50 Proto ti vzdám, Hospodine, mezi pronárody chválu, budu zpívat žalmy tvému jménu. 51 Velká vítězství dopřává svému králi, prokazuje milosrdenství svému pomazanému, Davidovi a jeho potomstvu, navěky.“
Einheitsübersetzung 2016

Davids Danklied

1 David sang dem HERRN an dem Tag, als ihn der HERR aus der Hand all seiner Feinde und aus der Hand Sauls errettet hatte, folgendes Lied: 2 Er sprach: HERR, du mein Fels und meine Burg und mein Retter, 3 mein Gott, mein Fels, bei dem ich mich berge, / mein Schild und Horn meines Heils, meine Feste, / meine Zuflucht, mein Retter, / du rettest mich vor Gewalttat. 4 Ich rufe: Der HERR sei hochgelobt! / und ich werde vor meinen Feinden gerettet. 5 Denn mich umfingen die Wellen des Todes, / die Fluten des Verderbens erschreckten mich. 6 Die Fesseln der Unterwelt umstrickten mich, / über mich fielen die Schlingen des Todes. 7 In meiner Not rief ich zum HERRN / und rief zu meinem Gott / und er hörte aus seinem Tempel meine Stimme, / mein Hilfeschrei drang an seine Ohren. 8 Da wankte und schwankte die Erde, / die Grundfesten des Himmels erbebten. / Sie wankten, denn sein Zorn war entbrannt. 9 Rauch stieg aus seiner Nase auf, / aus seinem Mund kam verzehrendes Feuer, / glühende Kohlen sprühten von ihm aus. 10 Er neigte den Himmel und fuhr herab, / zu seinen Füßen dunkle Wolken. 11 Er fuhr auf dem Kerub und flog daher; / er erschien auf den Flügeln des Windes. 12 Er machte Dunkelheit zu seiner Hütte, / um sich herum, dunkle Wasser, dichte Wolken.* 13 Aus dem Glanz vor ihm flammten feurige Kohlen auf. 14 Da ließ der HERR den Donner vom Himmel her erdröhnen, / der Höchste ließ seine Stimme erschallen. 15 Da schoss er Pfeile und streute sie, / er schleuderte Blitze und jagte sie dahin. 16 Da wurden sichtbar die Tiefen des Meeres, / die Grundfesten der Erde wurden entblößt / durch das Drohen des HERRN, / vor dem Schnauben seines zornigen Atems. 17 Er griff aus der Höhe herab und fasste mich, / zog mich heraus aus gewaltigen Wassern. 18 Er entriss mich meinem mächtigen Feind, / meinen Hassern, denn sie waren stärker als ich. 19 Sie überfielen mich am Tag meines Unheils, / doch der HERR wurde mir zur Stütze. 20 Er führte mich hinaus ins Weite, / er befreite mich, denn er hatte an mir Gefallen. 21 Der HERR handelte gut an mir nach meiner Gerechtigkeit, / vergalt mir nach der Reinheit meiner Hände. 22 Denn ich hielt mich an die Wege des HERRN / und fiel nicht ruchlos ab von meinem Gott. 23 Ja, ich habe alle seine Entscheide vor mir, / von seinen Satzungen weiche ich nicht ab. 24 Ich war vor ihm ohne Makel, / ich nahm mich in Acht vor meiner Sünde. 25 Darum hat der HERR mir vergolten, / nach meiner Gerechtigkeit, / nach der Reinheit meiner Hände vor seinen Augen. 26 Gegen den Treuen zeigst du dich treu, / lauter handelst du am Lauteren. 27 Gegen den Reinen zeigst du dich rein, / doch falsch gegen den Falschen.* 28 Das elende Volk rettest du, / doch deine Blicke wenden sich gegen die Stolzen, / du zwingst sie nieder. 29 Ja, du bist meine Leuchte, HERR. / Der HERR macht meine Finsternis hell. 30 Ja, mit dir überrenne ich Scharen, / mit meinem Gott überspringe ich Mauern. 31 Gott, sein Weg ist lauter, / das Wort des HERRN ist im Feuer geläutert. / Ein Schild ist er für alle, die sich bei ihm bergen. 32 Denn wer ist Gott außer dem HERRN, / wer ist ein Fels, wenn nicht unser Gott? 33 Gott ist meine starke Burg, / er gab mir meinen Weg ohne Hindernis frei. 34 Schnell wie die Hirschkühe ließ er mich springen, / auf Höhen hat er mich hingestellt. 35 Er lehrte meine Hände kämpfen, / meine Arme, den ehernen Bogen zu spannen. 36 Du gabst mir deine Rettung zum Schild, / dein Zuspruch machte mich groß. 37 Du schufst weiten Raum meinen Schritten, / meine Knöchel wankten nicht. 38 Ich verfolge meine Feinde und vertilge sie, / ich kehre nicht um, bis sie vernichtet sind. 39 Ich vernichte sie, ich schlage sie nieder; / sie stehen nicht mehr auf, sie fallen unter meine Füße. 40 Du hast mich zum Kampf mit Kraft umgürtet, / hast in die Knie gezwungen, / die gegen mich aufstehn. 41 Den Nacken meiner Feinde gabst du mir preis; / ich konnte die vernichten, die mich hassen. 42 Sie blicken umher, doch da ist kein Retter, / sie blicken zum HERRN, doch er gab keine Antwort. 43 Ich zermalme sie wie Staub auf der Erde, / wie Unrat auf der Straße zertrete, zermalme ich sie. 44 Du rettest mich vor den Anfeindungen meines Volkes, / bewahrst mich als Haupt über Nationen. / Ein Volk, das ich früher nicht kannte, wird mir dienen. 45 Mir huldigen die Söhne der Fremde; / sobald ihr Ohr hört, sind sie mir gehorsam. 46 Den Söhnen der Fremde schwindet die Kraft, / sie kommen zitternd aus ihren Burgen hervor. 47 Es lebt der HERR, gepriesen sei mein Fels! / Der Gott, der Fels meiner Rettung, sei hoch erhoben; 48 denn Gott verschaffte mir Vergeltung / und unterwarf mir Völker. 49 Du entführst mich meinen Feinden, / du erhöhst mich über die, die gegen mich aufstehn, / du entreißt mich dem Mann der Gewalttaten. 50 Darum will ich dir danken, HERR, inmitten der Nationen, / ich will deinem Namen singen und spielen. 51 Seinem König verleiht er große Hilfe, / Huld erweist er seinem Gesalbten, / David und seinem Stamm auf ewig.