Hiob 17 | Bible Kralická

1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.

3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.

4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.

5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.

6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,

7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.

8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.

9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.

10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.

11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.

12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.

13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.

14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.

15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?

16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.

Public Domain

Český ekumenický překlad

1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.

2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.

3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?

4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.

5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.

— Lidem k posměchu

6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.

7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.

8 Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.

9 Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.

10 Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.

11 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.

12 Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.

13 I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.

14 Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘

15 Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?

16 Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“

© 2001 Česká biblická společnost