1Au chef de chœur, un psaume de David, à chanter sur la mélodie des « Lis »*.2O mon Dieu, sauve-moi, j’ai de l’eau jusqu’au cou.3Dans une boue profonde, je m’enlise, ╵sans point d’appui. Me voici descendu ╵au plus profond des eaux; ╵un fort courant m’emporte.4Je m’épuise à crier, ╵mon gosier est brûlant, mes yeux se sont usés ╵à attendre mon Dieu.5Car ceux qui me haïssent ╵sans la moindre raison* ont dépassé le nombre ╵des cheveux de ma tête. Ils sont puissants, ╵mes ennemis menteurs: ╵qui veulent me détruire. Je dois restituer ╵ce que je n’ai pas extorqué.6O Dieu, tu sais ╵comme j’ai été insensé, et mes actes coupables ╵ne te sont pas cachés.7Qu’ils ne soient pas dans la honte à cause de moi, ╵ceux qui ont mis leur espérance en toi, ô Eternel, ╵ô Seigneur des armées célestes! Que ceux qui se tournent vers toi ╵ne soient pas à cause de moi ╵remplis de confusion, Dieu d’Israël!8Car c’est pour toi ╵que je porte l’opprobre et que la confusion ╵me couvre le visage.9Me voilà devenu ╵étranger pour mes frères et comme un inconnu ╵pour les fils de ma mère!10L’amour que j’ai pour ta maison ╵est en moi comme un feu ╵qui me consume*, et les insultes ╵des hommes qui t’insultent ╵sont retombées sur moi*.11Quand je pleure et je jeûne, je reçois des insultes.12Je me revêts ╵d’une toile de sac, et je deviens pour eux ╵un objet de risée.13Les gens qui sont assis ╵sur la place publique ╵aux portes de la ville, et les buveurs d’alcool ╵font de moi leur chanson.14Quant à moi, je t’exprime ma prière: ô Eternel, ╵n’est-ce pas le moment ╵de montrer ta faveur? Exauce-moi, ô Dieu, ╵dans ton immense amour et sauve-moi ╵dans ta fidélité!15Tire-moi de la boue! ╵Que je n’enfonce pas! Viens donc me délivrer ╵de ceux qui me haïssent, et des profondes eaux!16Que je ne sois pas emporté ╵par le fort courant d’eau et que l’abîme ╵ne m’engloutisse pas! Que le gouffre béant ╵ne se referme pas sur moi!17Réponds-moi, Eternel, ╵ton amour est si bon! Dans ta grande compassion, ╵occupe-toi de moi!18Ne te détourne plus ╵de moi, ton serviteur! Je suis dans la détresse, ╵réponds-moi sans tarder!19Approche-toi de moi, ╵viens me sauver la vie. Oui, viens me libérer, ╵car j’ai des ennemis.20Toi, tu sais comme je subis l’opprobre, ╵quelle est ma honte, ╵et mon ignominie. Ils sont là, devant toi, ╵tous mes persécuteurs.21L’opprobre me brise le cœur, ╵je ne m’en remets pas; j’espère un geste ╵de sympathie en ma faveur, ╵mais mon attente est vaine, quelqu’un qui me console, ╵mais je n’en trouve pas.22Ils ont mis du poison* ╵dans le pain que je mange. Pour étancher ma soif, ╵ils m’offrent du vinaigre*.23Que leurs banquets deviennent ╵un piège devant eux, que leur tranquillité* ╵soit comme un traquenard*!24Que leurs yeux s’obscurcissent ╵au point de ne plus voir, fais-leur courber le dos ╵continuellement!25Que ton indignation ╵se déverse sur eux! Que ta colère ardente les atteigne!26Que les lieux où ils campent ╵soient dévastés, que leurs demeures ╵soient privées d’habitants*!27Ils se sont acharnés ╵sur celui que tu as frappé, ils se sont répandus ╵en commérages ╵sur les malheurs de ceux ╵que tu avais blessés.28Charge-les donc ╵de tous leurs crimes, et qu’ils ne soient pas mis ╵au bénéfice ╵de ta justice!29Que leurs noms soient rayés ╵du livre des vivants*! Qu’ils ne soient pas inscrits ╵parmi les justes!30Je suis affligé et je souffre, mais ton secours, ô Dieu, ╵me mettra à l’abri.31Alors je te louerai, ╵ô Dieu, dans mes cantiques, je dirai ta grandeur ╵avec reconnaissance.32Voilà, ô Eternel, ╵qui te plaît plus qu’un bœuf ╵ou qu’un taureau ayant sabots et cornes*.33O vous, les affligés, ╵voyez, réjouissez-vous! Oui, vous qui vous tournez vers Dieu, ╵que votre cœur soit vivifié!34Car l’Eternel entend ╵les cris des défavorisés, il ne méprise pas ╵ceux qui lui appartiennent ╵quand ils sont en prison.35Que le ciel et la terre ╵entonnent ses louanges et que les mers l’acclament ╵avec tout être qui s’y meut!36Car Dieu viendra sauver ╵la ville de Sion ╵et il rebâtira ╵les cités de Juda. On y habitera, ╵on les possédera.37Quant à la descendance ╵des serviteurs de l’Eternel, ╵elle en héritera, et ceux qui l’aiment ╵y feront leur demeure.
Český ekumenický překlad
ZACHRAŇ MĚ, MŮJ BOŽE, VODY MI PRONIKLY K DUŠI
1 Pro předního zpěváka, podle „Lilií“. Davidův. 2 Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! 3 V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče. 4 Volám do umdlení, hrdlo zanícené, Boha vyhlížím, až zrak mi vypovídá. 5 Víc než vlasů na mé hlavě je těch, kdo mě bez důvodů nenávidí; zdatní jsou, kdo umlčet mě chtějí, zrádní nepřátelé! Co jsem neuchvátil, mám teď vracet. 6 Ty znáš, Bože, moji pošetilost, čím jsem se kdy provinil, ti není skryto. 7 Kvůli mně však ať se nemusejí hanbit, kdo složili svou naději v tebe, Panovníku, Hospodine zástupů, ať kvůli mně se nemusejí stydět ti, kdo tě hledají, Bože Izraele! 8 Snáším potupu přec kvůli tobě, stud pokryl mé tváře. 9 Za cizího mě mají mí bratři, cizincem jsem pro syny své matky, 10 neboť horlivost o tvůj dům mě strávila, tupení těch, kdo tě tupí, padlo na mne. 11 Postil jsem se, vyplakal si oči, ale v potupu se mi to obrátilo. 12 Oblékl jsem si žíněné roucho a stal jsem se pro ně pořekadlem. 13 O mně klevetí, kdo sedávají v bráně, pijani si o mně popěvují. 14 Ale má modlitba spěje, Hospodine, k tobě, je čas přízně, Bože nejvýš milosrdný, odpověz mi, věrný dárce spásy, 15 vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím! Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí, z hlubokých vod. 16 Ať mě neodvleče dravý vodní proud, ať hlubina mě nepohltí, ať nade mnou studnice nezavře ústa! 17 Odpověz mi, Hospodine, vždyť tvé milosrdenství je dobrotivé, pro své velké slitování shlédni na mne, 18 neskrývej tvář před svým služebníkem, když se soužím, pospěš, odpověz mi, 19 buď mi blízko, zastaň se mne, vykup mě kvůli mým nepřátelům! 20 Ty víš, jak jsem tupen, ostouzen a haněn, máš před sebou všechny moje protivníky. 21 Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili – nenašel se nikdo. 22 Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet. 23 Jejich stůl se jim staň osidlem a těm, kdo jsou s nimi zajedno, buď léčkou. 24 Dej, ať se jim zatmí v očích, aby neviděli, jejich bedra ustavičně zbavuj síly. 25 Vylej na ně svůj hrozný hněv, tvůj planoucí hněv ať postihne je. 26 Jejich hradiště ať zpustne, v jejich stanech ať nebydlí nikdo. 27 Neboť toho, kterého jsi ty zbil, pronásledovali, vypravují o bolesti těch, které jsi proklál. 28 Sečti jejich nepravosti, ať před tebou nejsou spravedliví. 29 Nechť jsou vymazáni z knihy živých, nezapsáni mezi spravedlivé. 30 Jsem ponížen, bolestí se soužím, avšak hradem je mi, Bože, tvoje spása. 31 Písní budu chválit jméno Boží, velebit je budu díkůvzdáním. 32 Hospodin to přijme raději než býka, býčka s paznehty a rohy. 33 Pokorní to spatří a budou mít radost; kdo se dotazujete na Boží vůli, okřejete v srdci. 34 Vždyť Hospodin ubožáky slyší, nepohrdá svými, když jsou uvězněni. 35 Ať ho chválí nebesa i země, moře se vším, co se v nich hemží, 36 neboť Bůh zachrání Sijón a zbuduje judská města; budou tam sídlit a mít je ve vlastnictví. 37 Potomstvo jeho služebníků je bude dědičně držet; budou v nich bydlet ti, kdo milují jeho jméno.
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Nutzererfahrung bieten zu können.