1Tu es juste! Eternel, ╵comment donc oserais-je ╵contester avec toi*? Cependant, je voudrais ╵discuter avec toi ╵de la justice. Pourquoi les méchants réussissent-ils? Pourquoi les traîtres ╵vivent-ils si tranquilles?2Oui, tu les as plantés et ils ont pris racine; ils progressent sans cesse et ils portent du fruit. Ils ont ton nom à la bouche, mais tu es très loin de leur cœur.3Mais toi, ô Eternel, ╵tu me connais et tu me vois, et tu sondes mon cœur ╵qui a pris ton parti*. Entraîne-les, ╵tout comme des moutons ╵qu’on mène à l’abattoir! Réserve-les, ╵pour le jour du massacre!4Jusques à quand ╵le pays sera-t-il en deuil, et l’herbe des campagnes ╵se desséchera-t-elle? Et tout cela à cause ╵de la méchanceté ╵de ceux qui y habitent? Les animaux périssent, ╵ainsi que les oiseaux, parce que les gens disent: « L’Eternel ne voit pas ╵ce qui nous adviendra. » Mais l’Eternel me dit:5Si, déjà, tu t’épuises en courant avec des piétons, comment donc tiendras-tu ╵en courant avec des chevaux? S’il te faut un pays tranquille pour ta sécurité, qu’adviendra-t-il de toi ╵lorsque tu feras face ╵à la crue* du Jourdain?6Car même les gens de ta parenté, de ta propre famille, ╵sont traîtres envers toi, et ils crient bien fort contre toi. Ne te fie pas à eux, même quand ils t’adressent ╵des propos bienveillants!
Le patrimoine de Dieu : un domaine abandonné
7J’ai délaissé mon temple, j’ai rejeté le peuple ╵qui est mon patrimoine, j’ai livré à ses ennemis celle que je chéris.8Car le peuple qui m’appartient ╵est devenu pour moi ╵comme un lion de la forêt; il rugit contre moi; c’est pourquoi je l’ai pris en haine.9Eh quoi! le peuple ╵qui m’appartient ╵est-il donc devenu pour moi ╵comme un rapace ╵aux couleurs bigarrées* pour que, de toutes parts, ╵les autres rapaces l’entourent? Allez et rassemblez ╵les animaux sauvages! Qu’on les fasse venir ╵pour le festin!10Oui, de nombreux bergers* ╵ont saccagé ma vigne et foulé mon domaine, et ils ont transformé ╵mon domaine plaisant en un désert aride!11Ils l’ont changé en friche ╵où tout est dévasté; le voici devant moi ╵dans sa désolation. Tout le pays est dévasté et nul ne s’en soucie.12Sur toutes les hauteurs ╵dans le désert arrivent les dévastateurs, car voici que l’épée de l’Eternel ╵ravage le pays ╵d’un bout à l’autre, il n’y a plus de paix ╵pour aucun être humain.13Ils ont semé du blé, ils récoltent des ronces; ils se sont fatigués ╵pour n’aboutir à rien. Le fruit de vos moissons ╵vous remplira de honte, c’est là l’effet de la colère ardente ╵de l’Eternel.
Le sort des mauvais voisins
14Voici ce que déclare l’Eternel au sujet des mauvais voisins qui se sont attaqués au pays que j’avais donné en patrimoine à mon peuple Israël: Je vais les arracher de leur pays, et puis j’arracherai du milieu d’eux la communauté de Juda.15Pourtant, après les avoir arrachés, j’aurai de nouveau compassion d’eux, et je les ferai retourner chacun dans son domaine, chacun dans son pays.16Et s’ils apprennent à se comporter comme mon peuple, s’ils prêtent serment par mon nom, disant: « L’Eternel est vivant », comme ils ont appris à mon peuple à jurer par Baal, alors ils auront une place au milieu de mon peuple.17Mais s’ils n’écoutent pas, j’arracherai définitivement un tel peuple et je le ferai périr, l’Eternel le déclare.
Český ekumenický překlad
1 Jsi spravedlivý, Hospodine, i když s tebou vedu spor. Chci s tebou mluvit o tvých soudech: Proč je úspěšná cesta svévolníků? Všichni, kdo se dopouštějí věrolomnosti, žijí si v klidu. 2 Zasadil jsi je a oni zakořenili, vyrůstají a nesou plody. Jsi blízko, mají tě v ústech, ale daleko jsi jejich ledví. 3 Ty mě, Hospodine, znáš a vidíš mě, zkoušíš mé srdce, je s tebou. Vytřiď je jak ovce na porážku, zasvěť je ke dni pobíjení. 4 Jak dlouho ještě bude země truchlit a bylina schnout na všech polích? Pro zlobu těch, kdo na ní bydlí, jsou vyhlazována zvířata i ptactvo. Ale říkají: „Do naší budoucnosti Bůh nevidí.“ 5 „Běžel jsi s pěšími a unavili tě; jak bys chtěl závodit s koni? V pokojné zemi žiješ v bezpečí, co si počneš v houštinách Jordánu? 6 Vždyť i tvoji bratři a dům tvého otce se vůči tobě zachovali věrolomně. Také oni z plna hrdla za tebou volali. Nevěř jim, i když s tebou pěkně mluví.“
— Hospodin opouští své dědictví - Izrael i jeho sousedé jsou varováni před Božím hněvem, ale smějí slyšet i o slitování nad kajícími.
7 „Svůj dům jsem opustil, odvrhl jsem své dědictví; co mi bylo nejmilejší, vydal jsem do rukou nepřátel. 8 Mé dědictví se mi stalo lvem z divočiny, vydává hlas proti mně. Proto je nemám rád. 9 Je mé dědictví pro mne kropenatý dravec? Je obklopeno dravci? Jděte, sežeňte všechnu zvěř polí, přiveďte ji, ať se nažere. 10 Mnozí pastýři zničili mou vinici, pošlapali můj podíl, můj žádoucí podíl obrátili v poušť a zpustošený kraj. 11 Učinili z ní zpustošený kraj; leží přede mnou truchlivá a zpustošená. Zpustošená je celá země a není nikdo, kdo by si to bral k srdci.“ 12 Po všech lysých návrších pouště přicházejí zhoubci. Hospodinův meč bude požírat od jednoho konce země ke druhému a žádný tvor nebude mít pokoj. 13 Zaseli pšenici, sklidí trní; vyčerpávali se bez užitku. Styďte se za to, co jste vytěžili pro Hospodinův planoucí hněv. 14 Toto praví Hospodin o všech mých zlých sousedech, kteří sahají na dědictví, jež dal Izraeli, svému lidu: „Hle, já je vyvrátím z jejich půdy, i dům Judův vyvrátím z jejich středu.15 Až je vyvrátím, potom se nad nimi opět slituji a přivedu každého zpět do jeho dědictví v jeho zemi.16 A jestliže by se pilně učili cestám mého lidu a přísahali při mém jménu: ‚Jakože živ je Hospodin,‘ jak učili můj lid přísahat při Baalovi, pak jim bude zbudován dům mezi mým lidem.17 Jestliže však nebudou poslouchat, zcela vyvrátím onen pronárod a nechám jej zahynout, je výrok Hospodinův.“
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Nutzererfahrung bieten zu können.