Psalm 78 | Bible, překlad 21. století

1 Poučný žalm Asafův. I. Naslouchej, lide můj, mému učení, slov, která mluvím, všímej si. 2 V podobenstvích k tobě promluvím, abych ti odhalil dávná tajemství. 3 Slyšeli jsme a sami víme, co nám vyprávěli naši otcové. 4 Jejich dětem to nezatajíme, dalšímu pokolení budem vyprávět o chvále Hospodinově, o jeho síle, o zázracích, jež učinil. 5 Svědectví stvrdil Jákobovi, Izraeli svěřil učení, o kterém přikázal otcům našim, aby je předávali synům svým, 6 aby je poznalo budoucí pokolení, i děti, jež se teprv narodí, aby zas učily svoje potomky: 7 Ať v Bohu skládají svoji naději, ať nezapomínají, co učinil, a dodržují jeho příkazy! 8 Ať nejsou jako jejich otcové, pokolení vzpurné a svéhlavé, pokolení se srdcem nestálým a s duchem Bohu nevěrným! II. 9 Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci, v den bitvy se dali na útěk. 10 Nedodrželi smlouvu Boží, odmítli se řídit jeho Zákonem. 11 Zapomněli na jeho mocné činy, na zázraky, jež jim projevil. 12 Před jejich otci konal zázraky, v Egyptě, na poli soanském. 13 Rozdělil moře, převedl je, vody postavil jako hromady. 14 Oblakem svým je vodil ve dne, ohnivým světlem za nocí. 15 Rozlomil skály v poušti, jak z hlubin bezedných dal jim pít. 16 Ze skály nechal potoky proudit, jež v řeky rozvodnil. 17 Oni však proti němu stále hřešili, na poušti Nejvyššího dráždili! III. 18 Pokoušeli Boha v srdcích svých, podle své chuti pokrm žádali. 19 Mluvili proti Bohu se slovy: „Copak Bůh prostře stůl na poušti? 20 Udeřil sice do skály, mohutným potokem vody tryskaly – chleba nám ale dát jistě neumí, může snad svému lidu maso opatřit?“ 21 Hospodin slyšel to a hněval se, proti Jákobovi vzplanul plamenem, vykypěl hněvem na Izrael. 22 Ačkoli Bohu nevěřili a nedoufali v jeho spasení, 23 přesto dal příkaz oblakům shůry, otevřel nebeské průduchy. 24 Skrápěl je manou, aby jedli, dal jim nebeské obilí! 25 Lidé okusili andělský chleba, poslal jim jídla dosyta! 26 Východní vítr na nebi vát nechal, vítr od jihu svou mocí hnal. 27 Masem jak prachem zasypal je, množstvím ptáků, jako je písku u moře. 28 Doprostřed tábora je nechal padat, na jejich stany kolem dokola. 29 Jedli a hojně se nasytili, dal jim to, po čem bažili. 30 Ještě svou lačnost ani neukojili, ještě měli jídlo v ústech svých, 31 když Boží hněv vzkypěl proti nim! Pobil mezi nimi ty nejvypasenější, výkvět Izraele porazil! IV. 32 Oni však hřešili stůj co stůj a nevěřili jeho zázrakům. 33 Proto své dny skončili v marnosti, když jejich léta zkrátil hrůzami. 34 Když je však hubil, pilně ho hledali, vraceli se a Boha sháněli. 35 Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála, jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší. 36 Pochlebování pak měli plná ústa a na jazyku lži. 37 Upřímní k němu nebyli v srdci, jeho smlouvě byli nevěrní. 38 On však byl soucitný – nezahladil je a jejich viny stále odpouštěl. Svůj hněv často odvracel od nich, všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet. 39 Pamatoval na to, že jsou smrtelní, vánek, jenž odvane a už se nevrátí. V. 40 Kolikrát jen ho v poušti dráždili, jakou ho v pustině trápili bolestí! 41 Znovu a znovu Boha pokoušeli, Svatého izraelského rmoutili! 42 Na jeho sílu nepamatovali, na den, kdy je vykoupil ze soužení. 43 Na den, kdy Egyptu dal svá znamení, na soanském poli když zázraky působil. 44 Jejich řeky tehdy ve krev obrátil, ze svých potoků se napít nemohli! 45 Mračno much poslal, aby je žraly, a také žáby, aby je hubily. 46 Jejich úrodu housenkám vydal, plod jejich práce kobylkám. 47 Kroupami jejich révu pobil, jejich fíkovníky zničil mráz. 48 Na jejich stáda dopustil krupobití, na jejich dobytek palčivý žár. 49 Planoucí hněv svůj poslal na ně, prchlivost, zlobu a soužení, anděly zkázy na ně dopustil! 50 Otevřel průchod pro svůj hněv, před samou smrtí je nešetřil, morové ráně je všechny vystavil. 51 V Egyptě pobil všechno prvorozené, ten výkvět mládí ve stanech Chamových. 52 Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce, jako stádo je v poušti provázel. 53 Vodil je bezpečně, takže se neděsili, nad jejich nepřáteli se vody zavřely. 54 Takto je dovedl až ke své svaté zemi, k hoře, již dobyl svojí pravicí. 55 Pohany vyhnal před jejich tváří, losem jim rozdělil jejich dědictví, izraelské kmeny doma usídlil. VI. 56 Oni však Boha dráždili a pokoušeli, na svědectví Nejvyššího nedbali. 57 Zrádně se odvrátili jako otcové jejich, tak jako křivý luk minuli cíl. 58 Popouzeli ho svými výšinami, rozzuřili ho svými modlami! 59 Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu Izrael tehdy zcela zavrhl. 60 Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu, stan, v němž mezi lidmi přebýval. 61 Do zajetí dal padnout svoji sílu, svou slávu nechal v rukou nepřátel. 62 Svůj lid tehdy vydal napospas meči, na své dědictví se rozhořčil. 63 Jejich mladíky pohltil oheň, jejich pannám nezazněly písně svatební. 64 Jejich kněží tehdy padali mečem, jejich vdovy plakat nemohly. 65 Tehdy Pán procitl tak jako ze snu, jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen. 66 Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu, vydal je věčné pohaně! VII. 67 Zavrhl sice Josefův stan, Efraimův kmen si nevybral, 68 Judův kmen ale vyvolil – horu Sion, kterou si oblíbil. 69 Svatyni jako nebesa si tam postavil a jako země, již upevnil navěky. 70 Vyvolil svého služebníka Davida, vzal ho od ovcí v ohradách. 71 Povolal ho od ovcí s jehňaty, aby pásl Jákoba, jeho lid, totiž Izrael, jeho dědictví. 72 On je pak pásl se srdcem oddaným, vodil je dovedností rukou svých.

Einheitsübersetzung 2016

Erzählung und Lehre aus der Geschichte Israels

1 Ein Weisheitslied Asafs. Lausche, mein Volk, meiner Weisung! Neigt euer Ohr den Worten meines Munds! 2 Ich öffne meinen Mund zu einem Spruch; ich will Geheimnisse der Vorzeit verkünden. 3 Was wir hörten und erfuhren, was uns die Väter erzählten, 4 das wollen wir ihren Kindern nicht verbergen, sondern dem kommenden Geschlecht erzählen: die ruhmreichen Taten des HERRN und seine Stärke, die Wunder, die er getan hat. 5 Er richtete ein Zeugnis auf in Jakob, Weisung gab er in Israel und gebot unseren Vätern, ihre Kinder das alles zu lehren, 6 damit das kommende Geschlecht davon erfahre, / die Kinder, die noch geboren werden; sie sollen aufstehen und es ihren Kindern erzählen, 7 damit sie ihr Vertrauen auf Gott setzen, / die Taten Gottes nicht vergessen und seine Gebote bewahren 8 und nicht werden wie ihre Väter, ein Geschlecht voll Trotz und Empörung, ein Geschlecht, dessen Herz nicht fest war und dessen Geist nicht treu zu Gott hielt. 9 Die Söhne Efraims, Kämpfer mit Pfeil und Bogen, wandten den Rücken am Tag der Schlacht; 10 Gottes Bund hielten sie nicht, sie weigerten sich, seiner Weisung zu folgen. 11 Sie vergaßen seine Taten, die Wunder, die er sie sehen ließ. 12 Vor den Augen ihrer Väter vollbrachte er Wunder im Land Ägypten, im Gefilde von Zoan. 13 Er spaltete das Meer und führte sie hindurch, er ließ das Wasser feststehen wie einen Damm. 14 Er führte sie bei Tag mit der Wolke und die ganze Nacht mit leuchtendem Feuer. 15 Er spaltete Felsen in der Wüste und gab dem Volk reichlich zu trinken, wie mit Wassern der Urflut. 16 Er ließ Bäche aus dem Gestein entspringen, ließ Wasser fließen gleich Strömen. 17 Doch sie sündigten weiter gegen ihn, sie trotzten in der Wüste dem Höchsten. 18 In ihrem Herzen versuchten sie Gott: Sie forderten Nahrung für ihr Verlangen. 19 Sie redeten gegen Gott; / sie fragten: Kann uns denn Gott den Tisch decken in der Wüste? 20 Zwar hat er an den Felsen geschlagen, sodass Wasser floss und Bäche strömten. Kann er auch Brot geben und Fleisch bereiten seinem Volk? 21 Das hörte der HERR und ergrimmte; / Feuer flammte auf gegen Jakob, Zorn erhob sich gegen Israel, 22 weil sie Gott nicht glaubten und nicht auf seine Hilfe vertrauten. 23 Da gebot er den Wolken droben und öffnete die Tore des Himmels. 24 Er ließ Manna auf sie regnen als Speise, er gab ihnen Korn vom Himmel. 25 Jeder aß vom Brot der Starken; er sandte Nahrung, sie zu sättigen. 26 Er ließ den Ostwind losbrechen am Himmel, führte in seiner Macht den Südwind herbei. 27 Er ließ Fleisch auf sie regnen wie Staub, gefiederte Vögel wie Sand am Meer. 28 Er ließ sie mitten ins Lager fallen, rings um ihre Zelte. 29 Sie aßen und wurden reichlich gesättigt; er hatte ihnen gebracht, was sie begehrten. 30 Noch aber hatten sie ihre Gier nicht gestillt, noch war die Speise in ihrem Mund, 31 da erhob sich gegen sie Gottes Zorn; / unter ihren Kräftigen schlug er zu und streckte die jungen Männer Israels nieder. 32 Doch sie sündigten trotz allem weiter und glaubten nicht seinen Wundern. 33 Darum ließ er ihre Tage schwinden wie einen Hauch und ihre Jahre in jähem Schrecken. 34 Wenn er dreinschlug, fragten sie nach Gott, kehrten um und suchten ihn. 35 Sie dachten daran, dass Gott ihr Fels ist und Gott, der Höchste, ihr Erlöser. 36 Doch sie täuschten ihn mit ihrem Mund und belogen ihn mit ihrer Zunge. 37 Ihr Herz hielt nicht fest zu ihm, sie hielten seinem Bund nicht die Treue. 38 Doch er ist barmherzig, vergab die Schuld und vernichtete nicht. Oftmals ließ er ab von seinem Zorn und unterdrückte seinen Groll. 39 Denn er dachte daran, dass sie Fleisch sind, nur ein Hauch, der vergeht und nicht wiederkehrt. 40 Wie oft haben sie ihm in der Wüste getrotzt, ihn gekränkt in der Steppe! 41 Immer wieder stellten sie ihn auf die Probe, sie reizten den Heiligen Israels. 42 Sie dachten nicht mehr an seine Hand, an den Tag, als er sie vom Gegner befreite, 43 als er in Ägypten seine Zeichen tat und seine Wunder im Gefilde von Zoan. 44 Er verwandelte ihre Flüsse und Bäche in Blut; sie konnten daraus nicht mehr trinken. 45 Er schickte einen Schwarm von Fliegen gegen sie, der fraß sie auf, ein Heer von Fröschen, das sie vertilgte. 46 Ihre Ernte überließ er den Grillen und Heuschrecken den Ertrag ihrer Mühen. 47 Ihre Reben zerschlug er mit Hagel, ihre Maulbeerbäume mit Körnern aus Eis. 48 Ihr Vieh überließ er dem Hagel und ihre Herden den Seuchen. 49 Er schickte gegen sie die Glut seines Zorns, / Grimm und Wut und Bedrängnis, Boten des Unheils in Scharen. 50 Er ließ seinem Zorn freien Lauf; / er bewahrte sie nicht vor dem Tod und lieferte ihr Leben der Pest aus. 51 Er schlug in Ägypten alle Erstgeburt, in den Zelten Hams die Erstlinge ihrer Manneskraft. 52 Dann führte er sein Volk hinaus wie Schafe, leitete sie wie eine Herde durch die Wüste. 53 Er führte sie sicher, sie mussten nichts fürchten, doch ihre Feinde bedeckte das Meer. 54 Er brachte sie in sein heiliges Gebiet, zum Berg, den seine Rechte erworben hat. 55 Er vertrieb die Nationen vor ihnen / und verteilte ihr Land als Erbe und ließ in ihren Zelten die Stämme Israels wohnen. 56 Doch sie versuchten ihn und trotzten Gott, dem Höchsten; sie hielten sich nicht an seine Zeugnisse. 57 Wie ihre Väter fielen sie treulos von ihm ab, sie wandten sich ab wie ein Bogen, der versagt. 58 Sie erbitterten ihn mit ihrem Kult auf den Höhen und reizten seine Eifersucht mit den Bildern ihrer Götter. 59 Gott hörte es und er ergrimmte, ganz und gar verwarf er Israel. 60 Er gab seine Wohnung auf in Schilo, das Zelt, das er aufgerichtet hatte unter den Menschen. 61 Er gab seine Macht in Gefangenschaft, seine Zierde in die Hand des Feindes. 62 Er lieferte sein Volk dem Schwert aus und war voll Grimm über sein Eigentum. 63 Die jungen Männer fraß das Feuer; den jungen Mädchen sang man kein Brautlied. 64 Die Priester wurden mit dem Schwert erschlagen; die Witwen konnten die Toten nicht beweinen. 65 Da erwachte der Herr wie aus dem Schlaf, wie ein Held, der betäubt war vom Wein. 66 Er schlug seine Feinde zurück und übergab sie ewiger Schande. 67 Das Zelt Josefs verwarf er, dem Stamm Efraim entzog er die Erwählung. 68 Doch den Stamm Juda erwählte er, den Berg Zion, den er liebt. 69 Dort baute er sein hoch ragendes Heiligtum, so fest wie die Erde, die er für immer gegründet hat. 70 Und er erwählte David, seinen Knecht; er holte ihn weg von den Hürden der Schafe, 71 von den Muttertieren nahm er ihn fort, / damit er Jakob weide, sein Volk, und Israel, sein Erbe. 72 Und er weidete sie mit lauterem Herzen und führte sie mit klugen Händen.

Psalm 78 | Bible, překlad 21. století Einheitsübersetzung 2016

Erzählung und Lehre aus der Geschichte Israels