1Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil.2Job tehdy řekl:3„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,* i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!4Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem!5Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo!6I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla!7Ach ta noc – kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla!8Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.9Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla!10Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.11Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu?12Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil?13Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji14společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami,15anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem!16Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá?17Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní.18Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců.19Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě.20K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým;21těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady;22těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli?23K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?24Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky.25Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!26Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“
Český ekumenický překlad
Jób a jeho přátelé - JÓBŮV NÁŘEK - — Jób proklíná den svého narození
1Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2 Jób mluvil takto: 3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ 4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.
— Jób chválí smrt
11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ? 12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13 Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14 spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15 nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, 16 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17 Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18 vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19 malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.
— Jób se ptá po smyslu Božích cest
20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22 těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23 A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24 Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26 Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Nutzererfahrung bieten zu können.