Lukas 20 | Slovo na cestu

Židé se přou o Ježíšovu autoritu

1 Jednoho dne, když Ježíš mluvil k lidem shromážděným v chrámu a ukazoval jim, jak se k nim Bůh přiblížil, přišli za ním velekněží, učitelé zákona a židovští představitelé s otázkou: 2 „Kdo tě pověřil, od koho máš takovou pravomoc?“ 3 Řekl jim: „Než odpovím, chci slyšet od vás: 4 Kdo pověřil Jana Křtitele jeho posláním? Bůh nebo lidé?“ 5 Tou otázkou je zaskočil a oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li Bůh, pak se nás zeptá, proč jsme mu tedy neuvěřili, 6 a řekneme-li, že lidé, mohl by nás lid kamenovat, protože oni věří, že Jan Křtitel byl prorok.“ 7 Nakonec odpověděli: „Nevíme, kdo poslal Jana.“ 8 Nato Ježíš řekl: „Pak nemá význam, abych vám pověděl, kdo pověřil mne.“

Ježíš vypráví podobenství o pošetilém boháči

9 Pak se obrátil k okolostojícím a vyprávěl jim obrazný příběh: „Jeden člověk založil vinici. Pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval. 10 Když přišla doba sklizně, poslal k vinařům svého sluhu, aby mu odevzdali podíl z úrody. Ti však posla zmrskali a vyhnali s prázdnou. 11 Majitel vinice tam poslal jiného sluhu, ale i toho zbili, vysmáli se mu a nic mu nedali. 12 Ještě třetího sluhu tam pán poslal. Toho dokonce zranili a vyhnali. 13 Majitel vinice si řekl: ‚Co mám dělat? Zkusím to ještě s nimi. Pošlu tam svého syna, před ním budou mít respekt.‘ 14 Ale když vinaři uviděli majitelova syna, dohodli se mezi sebou: ‚To je dědic, zabijeme ho, a vinice bude naše.‘ 15 A tak se stalo. Vyvlekli ho ven z vinice a zabili ho. 16 Co myslíte, že udělá majitel s těmi proradnými nájemci? Přijde, podle zásluhy je ztrestá a vinici svěří jiným.“ Posluchači pochopili, kam tím Ježíš míří, a namítali: „Co si to o nás myslíš? Tak hluboko jsme neklesli.“ 17 Ježíš se na ně podíval a řekl: „Přemýšlejte o tom, co znamenají slova napsaná v Bibli: ‚Kámen, který stavitelé odhodili jako nepotřebný, se ukázal jako nejdůležitější – svorník stavby.‘ 18 Každý, kdo ten kámen přehlíží, o něj dříve nebo později klopýtne a potluče se. Kdo ho dává jinam, než kámen skutečně patří, vystavuje se nebezpečí, že se mu celá stavba zřítí a ten kámen ho rozdrtí.“ 19 Velekněží a učitelé zákona mu v té chvíli v duchu podepisovali rozsudek smrti, ale nic nepodnikli, protože se báli lidu. Dobře totiž pochopili, že to podobenství platilo jim.

Židé se Ježíše ptají na placení daně

20 Hledali tedy vhodnou příležitost a poslali za ním své lidi. Měli předstírat upřímný zájem o jeho kázání a vyprovokovat ho k nějakému výroku, pro který by mohl být obžalován před římskou správou. 21 Zeptali se ho tedy: „Mistře, my víme, že tvoje učení je správné, neděláš mezi lidmi rozdíl a hlásáš Boží pravdu, padni komu padni. 22 Řekni nám, máme platit daně římskému císaři, nebo nemáme?“ 23 On však prohlédl jejich lest a vyzval je: 24 „Podejte mi peníz! Čí obraz a jméno jsou na něm vyraženy?“ Odpověděli: „Císaře.“ 25 On jim na to řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, dávejte Bohu.“ 26 A tak se jim nepodařilo Ježíše nachytat a zmlkli, překvapeni jeho odpovědí.

Židé se Ježíše ptají na vzkříšení

27 Pak přišli k Ježíšovi saducejové. Ti chtěli být moderní, a tak popírali i vzkříšení z mrtvých a věčný život. Předložili mu vymyšlený problém: 28 „Mistře, Mojžíš napsal ve svém zákoně: Zemře-li ženatý muž bezdětný, jeho bratr je povinen oženit se s vdovou. 29 Představ si rodinu, kde bylo sedm bratrů. Nejstarší se oženil a zemřel, aniž by zanechal potomka. 30 S vdovou se oženil druhý bratr, ale také zemřel bez dětí. Tak tomu bylo i s třetím a dalšími, až se s tou ženou oženilo postupně všech sedm a všichni zůstali bezdětní. 32 Nakonec zemřela i ona. 33 Komu bude při vzkříšení náležet, když měla sedm manželů?“ 34 Ježíš odpověděl: „Manželství a rodina jsou záležitostí pozemského života. Avšak pro ty, které Bůh vzkřísí a přijme do věčného života, ztratí manželství svůj pozemský smysl. Budou všichni tvořit Boží rodinu, podobně jako jeho andělé. 37 A že bude vzkříšení z mrtvých, to poznal již Mojžíš, na kterého se tak rádi odvoláváte. Když k němu Bůh mluvil z hořícího keře, představil se mu jako Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Ti přece dávno před tím zemřeli. 38 A tak Bůh není Bohem mrtvých, ale živých; on nabízí život všem, kdo mu uvěří.“ 39 Několik učitelů zákona řeklo: „Mistře, to jsi jim dobře odpověděl.“ 40 Pak se už nikdo neodvážil na něco se ho zeptat.

Židé nemohou odpovědět na Ježíšovu otázku

41 Položil jim tedy otázku: „Jak to, že někteří z vás nazýváte Mesiáše synem Davidovým? 42 Vždyť sám David o něm píše v knize Žalmů: ‚Bůh říká mému Pánu: Seď po mé pravici a vládni se mnou, 43 dokud ti neodevzdám moc nade všemi lidmi.‘ 44 Jak by tedy mohl být Mesiáš Davidovým potomkem, když ten ho nazývá svým Pánem?“

Ježíš varuje před náboženskými vůdci

45 Učedníkům pak řekl přede všemi lidmi: 46 „Varujte se takových znalců zákona, kteří se rádi ukazují v honosných talárech a čekají, že je lidé budou na ulici uctivě zdravit. Při bohoslužbách sedají v předních řadách a vyhrazují si čestná místa na hostinách. Dlouze se modlí, aby udělali dobrý dojem. Ve skutečnosti jsou to pokrytci, kteří se nestydí vyjídat domácnosti vdov. Ti budou jednou zvlášť přísně potrestáni.“

Hoffnung für alle

Die Frage nach der Vollmacht von Jesus

1 An einem dieser Tage lehrte Jesus die Menschen wieder im Tempel und verkündete ihnen die rettende Botschaft. Da traten die obersten Priester, die Schriftgelehrten und die führenden Männer des Volkes an ihn heran 2 und stellten ihn zur Rede: »Sag uns: Woher nimmst du dir das Recht, so aufzutreten? Wer hat dir die Vollmacht dazu gegeben?« 3 Jesus erwiderte: »Ich will euch eine Gegenfrage stellen. Sagt mir: 4 War Johannes der Täufer von Gott beauftragt zu taufen oder nicht?« 5 Sie überlegten: »Wenn wir antworten: ›Gott hat ihn gesandt‹, dann wird er fragen: ›Warum habt ihr ihm dann nicht geglaubt?‹ 6 Wenn wir aber bestreiten, dass Gott ihn gesandt hat, dann steinigt uns das Volk; denn alle sind davon überzeugt, dass Johannes ein Prophet war.« 7 So antworteten sie schließlich: »Wir wissen es nicht!« 8 Darauf entgegnete Jesus: »Dann sage ich euch auch nicht, wer mir die Vollmacht gegeben hat, all diese Dinge zu tun.«

Vom Weinbergbesitzer und den Pächtern

9 Nun erzählte Jesus seinen Zuhörern ein Gleichnis: »Ein Mann legte einen Weinberg an. Er verpachtete ihn an einige Weinbauern und reiste für längere Zeit ins Ausland. 10 Zur Zeit der Weinlese beauftragte er einen Knecht, sich von den Weinbauern den vereinbarten Anteil an der Ernte aushändigen zu lassen. Aber sie schlugen den Knecht nieder und jagten ihn mit leeren Händen davon. 11 Da schickte der Besitzer einen zweiten Boten. Aber auch ihn schlugen und verhöhnten die Weinbauern und jagten ihn ohne den fälligen Anteil davon. 12 Er sandte einen dritten. Auch den schlugen sie blutig und vertrieben ihn. 13 ›Was soll ich machen?‹, fragte sich der Besitzer des Weinbergs. ›Ich werde meinen geliebten Sohn schicken. Vor ihm werden sie wohl Achtung haben!‹ 14 Als die Weinbauern aber den Sohn kommen sahen, sagten sie zueinander: ›Das ist der Erbe! Den bringen wir um, und dann gehört der Weinberg uns.‹ 15 Sie stießen ihn aus dem Weinberg hinaus und brachten ihn um. Was, meint ihr, wird der Besitzer mit diesen Weinbauern machen? 16 Er wird selbst kommen, sie töten und den Weinberg an andere verpachten.« »So etwas darf niemals geschehen!«, riefen die Zuhörer entsetzt. 17 Da sah Jesus sie an und fragte: »Was bedeutet denn folgende Stelle aus der Heiligen Schrift: ›Der Stein, den die Bauleute weggeworfen haben, weil sie ihn für unbrauchbar hielten, ist zum Grundstein des ganzen Hauses geworden‹?« 18 Und er fügte hinzu: »Wer auf diesen Stein fällt, wird sich zu Tode stürzen, und auf wen der Stein fällt, der wird von ihm zermalmt.« 19 Am liebsten hätten die Schriftgelehrten und die obersten Priester Jesus auf der Stelle festgenommen. Sie hatten verstanden, dass er in diesem Gleichnis von ihnen gesprochen hatte. Aber sie wagten sich nicht an ihn heran, weil sie vor dem Volk Angst hatten.

Die Frage nach der Steuer

20 Die obersten Priester und die Schriftgelehrten ließen Jesus bespitzeln. Sie schickten einige Männer zu ihm, die vorgeben sollten, ihnen läge die Erfüllung des Gesetzes besonders am Herzen. Sie sollten ihn zu einer verfänglichen Aussage verleiten, damit man ihn an den römischen Statthalter ausliefern konnte. 21 Die Leute kamen also zu Jesus und fragten ihn scheinheilig: »Lehrer, was du sagst und lehrst, ist richtig; das wissen wir. Du fragst nicht danach, welches Ansehen die Leute besitzen, sondern sagst uns frei heraus, wie wir nach Gottes Willen leben sollen. 22 Deshalb sage uns: Ist es eigentlich Gottes Wille, dass wir dem römischen Kaiser Steuern zahlen, oder nicht?« 23 Jesus durchschaute ihre List und sagte: 24 »Zeigt mir ein Geldstück! Wessen Bild und Name sind hier eingeprägt?« Sie antworteten: »Die des Kaisers!« 25 Da sagte Jesus zu ihnen: »Nun, dann gebt dem Kaiser, was ihm zusteht, und gebt Gott, was ihm gehört!« 26 So war es ihnen nicht gelungen, Jesus vor allen Leuten zu einer verfänglichen Aussage zu verleiten. Sie waren von seiner Antwort so überrascht, dass sie schwiegen.

Werden die Toten auferstehen?

27 Später kamen einige Sadduzäer zu Jesus. Diese Leute behaupten, es gebe keine Auferstehung der Toten. 28 Sie fragten ihn: »Lehrer, Mose hat uns im Gesetz gesagt: ›Wenn ein verheirateter Mann stirbt und eine Frau hinterlässt, aber keine Kinder, dann muss sein Bruder die Witwe heiraten und dafür sorgen, dass der Verstorbene doch noch einen Nachkommen erhält.‹* 29 Nun gab es da sieben Brüder. Der erste heiratete und starb kinderlos. 30 Darauf heiratete sein Bruder die Witwe, aber auch in dieser Ehe wurden keine Kinder geboren. 31 So ging es weiter, bis alle sieben mit ihr verheiratet gewesen waren. Kinder aber hatten sie nicht bekommen. 32 Schließlich starb auch die Frau. 33 Wessen Frau wird sie nun nach der Auferstehung sein? Schließlich waren ja alle sieben Brüder mit ihr verheiratet.« 34 Jesus antwortete: »Ehen zu schließen ist eine Sache dieser gegenwärtigen Welt. 35 Die Menschen aber, die von den Toten auferstehen und in die zukünftige Welt kommen dürfen, werden nicht mehr wie hier auf der Erde heiraten. 36 Denn sie können ja auch nicht mehr sterben und müssen deshalb nicht für Nachkommen sorgen. Als Menschen, die vom Tod auferstanden sind, gleichen sie den Engeln: Sie sind Kinder Gottes. 37 Schon Mose hat uns wissen lassen, dass es eine Auferstehung gibt. Als der Herr ihm am Dornbusch begegnete, nannte Mose ihn den Gott Abrahams, Isaaks und Jakobs.* 38 Gott ist doch nicht ein Gott der Toten, sondern der Lebenden. Für ihn sind alle lebendig.« 39 Einige Schriftgelehrte stimmten ihm zu: »Das hast du gut gesagt, Lehrer.« 40 Jetzt wagte niemand mehr, weitere Fragen zu stellen.

Wer ist der Christus?

41 Dann stellte Jesus ihnen eine Frage: »Wie kann es sein, dass man behauptet, der Christus, der von Gott erwählte Retter, sei ein Nachkomme von König David? 42 David selbst schreibt doch im Buch der Psalmen: ›Gott, der Herr, sprach zu meinem Herrn: Setze dich auf den Ehrenplatz an meiner rechten Seite, 43 bis ich dir alle deine Feinde unterworfen habe und du deinen Fuß auf ihren Nacken setzt!‹ 44 Wenn David den Christus also ›Herr‹ nennt, wie kann er dann Davids Nachkomme sein?«

Die Heuchelei der Schriftgelehrten

45 Vor allen Leuten, die sich um sie versammelt hatten, forderte Jesus seine Jünger auf: 46 »Hütet euch vor den Schriftgelehrten! Sie laufen gern in langen Gewändern herum, und es gefällt ihnen, wenn die Leute sie auf der Straße ehrfurchtsvoll grüßen. In der Synagoge sitzen sie am liebsten in der ersten Reihe, und bei den Festen wollen sie die Ehrenplätze bekommen. 47 Gierig reißen sie den Besitz der Witwen an sich, und ihre langen Gebete sollen bei den Leuten Eindruck schinden. Gottes Strafe wird sie besonders hart treffen.«

Lukas 20 | Slovo na cestu Hoffnung für alle