Jeremia 48 | Neue evangelistische Übersetzung Bible, překlad 21. století

Jeremia 48 | Neue evangelistische Übersetzung

Botschaft gegen Moab

1 Über Moab.* So spricht Jahwe, der allmächtige Gott Israels: „Wehe den Bewohnern von Nebo, / ihre Stadt ist verwüstet. / Schande über Kirjatajim, / denn es wurde besiegt. / Die Felsburg ist beschämt und geschleift. 2 Mit Moabs Ruhm ist es vorbei! / In Heschbon* hat man seinen Untergang geplant: / 'Kommt, wir rotten sie aus der Völkerwelt aus!' / Auch du, Madmen, wirst bald verschwinden, / das Schwert kommt hinter dir her. 3 Horch! Aus Horonajim hört man Geschrei: / 'Alles ist verwüstet, ein großer Trümmerhaufen!' 4 Moab ist gebrochen, / die Kleinen hört man schreien. 5 Beim Aufstieg nach Luhit weinen sie laut, / am Hang von Horonajim hört man entsetzliches Geschrei. 6 Flieht und rettet euer Leben, / und bleibt in der Wüste wie der Wacholder! 7 Weil du auf deine Werke und Schätze vertrautest, / wirst auch du bezwungen werden. / Dein Gott Kemosch wird in die Verbannung geführt, / seine Priester und die Oberen dazu. 8 Der Verwüster kommt in jede Stadt, / keine kommt davon. / Im Jordantal wird alles vernichtet / und die Hochebene völlig zerstört, / wie Jahwe es befohlen hat. 9 Gebt Moab Flügel, damit es entfliehe im Flug. / Seine Städte werden zu Wüsten, in denen keiner mehr wohnt. 10 Verflucht, wer Jahwes Werk nachlässig tut, / verflucht, wer sein Schwert beim Blutvergießen hemmt.“ 11 Von Jugend an war Moab sorgenfrei, / wie Wein durfte es ungestört lagern, / niemals umgegossen von Fass zu Fass, / nie musste es in die Gefangenschaft. / So ist ihm sein Geschmack geblieben, / sein Geruch veränderte sich nicht. 12 „Deshalb ist jetzt der Tag nicht mehr fern“, spricht Jahwe, / „da schicke ich ihm Kellermeister. / Diese füllen Moab um. / Sie leeren seine Fässer aus / und zerschlagen die Krüge. 13 Von Kemosch, ‹seinem Gott›, / wird Moab bitter enttäuscht, / wie Israel von ‹dem Stierkalb in› Bet-El,* seiner Zuversicht.“ 14 Wie könnt ihr sagen: „Wir sind Helden, / Männer, zum Kampf geboren“? 15 Moab ist verwüstet, / seine Städte wurden erstürmt, / und seine besten jungen Männer / wurden zur Schlachtbank geführt. / Das sagt der König. / Er heißt „Jahwe, der Allmächtige“. 16 Moabs Untergang steht nahe bevor, / sein Unglück kommt sehr schnell herbei. 17 Sprecht ihm euer Beileid aus, / ihr Nachbarn und alle Bekannten, und klagt: / „Wie schnell zerbrachen ihm Ruhm und Macht!“ 18 Steig herab von deinem Ehrenplatz / und setz dich in den Staub, / du Einwohnerin, Tochter von Dibon! / Denn Moabs Verwüster kommt auch gegen dich / und wird deine Festungen zerstören. 19 Stellt euch an die Straße / und schaut, was da kommt, / ihr Leute von Aroër! / Fragt die Flüchtlinge, / sprecht die Entkommenen an! / Fragt: „Was ist passiert?“ 20 Sie werden euch sagen: „Mit Moab ist es aus! / Es ist schmachvoll zerbrochen. / Heult und schreit um Hilfe! / Sagt auch den Leuten am Arnonfluss: / 'Moab ist vernichtet!'“ 21 Das Strafgericht kam über das Hochland, / über Holon, Jahaz und Mefaat, 22 über Dibon, Nebo und Bet-Diblatajim, 23 über Kirjatajim, Bet-Gamul und Bet-Meon, 24 über Kerijot und Bozra und alle Städte Moabs, / die fernen und die nahen. 25 „Die stolze Macht Moabs brach ab wie ein Horn, / seine Kraft ist gebrochen wie ein Arm“, spricht Jahwe. 26 Macht Moab betrunken, / denn gegen Jahwe spielte es sich auf, / damit es hinklatscht in sein Erbrochenes / und selber zum Gelächter wird! 27 Oder diente Israel dir nicht zum Gespött? / Hast du es denn beim Diebstahl erwischt, / dass du spöttisch den Kopf geschüttelt hast, / sooft du von ihm sprachst? 28 Verlasst die Städte und wohnt in den Felsen, / ihr Bewohner von Moab! / Macht es wie die Tauben, die nisten / an den Wänden der offenen Schlucht. 29 Wir haben gehört von Moabs Stolz – denn stolz ist es über jedes Maß –, von seinem Hochmut, seinem Geltungsdrang / und seiner Überheblichkeit. 30 „Auch mir ist seine Überheblichkeit bekannt“, / spricht Jahwe, / „und sein unaufrichtiges Geschwätz, / das seinen Taten nicht entspricht.“ 31 Darum klage ich laut über Moab, / ich schreie um Hilfe für dieses Volk. / Ja, man stöhnt über Kir-Heres. 32 Und mehr als über Jaser / weine ich über dich, / du Weinstock von Sibma. / Deine Ranken reichten bis ans Meer, / bis ans Meer von Jaser. / Doch über Sommerobst und Weinernte kam der Verwüster. 33 Verschwunden sind Freude und Jubelgeschrei / aus dem Garten und dem ganzen Land. / Kein Traubensaft fließt in die Fässer, / kein Winzer keltert, / der laute Ruf ist kein Jubelruf mehr. 34 In Heschbon rufen die Menschen um Hilfe, man hört sie bis Elale und Jahaz. Man klagt von Zoar bis nach Horonajim, ja, bis nach Eglat-Schelischija, denn auch das Wasser der Oase von Nimrim wird zur Wüste werden. 35 „So beende ich in Moab“, spricht Jahwe, „den Aufstieg zur Opferhöhe und den Götzendienst.“ 36 Mein Herz ist tief erschüttert um Moab, es klagt wie eine Trauerflöte um die Leute von Kir-Heres. Sie haben alles verloren, was sie besaßen. 37 Jeder Kopf ist kahl vor Trauer, und jeder Bart ist geschoren. Alle Hände sind blutig geritzt, der Trauersack ist angezogen. 38 Über allen Dachterrassen Moabs und auf allen Plätzen hört man es klagen. „Ich habe Moab zerschlagen wie ein Gefäß, das keiner mehr will“, spricht Jahwe. 39 Ach, wie ist Moab zerbrochen! Wie hat es sich schmachvoll zur Flucht gewandt. So ist es allen seinen Nachbarn zum Gespött und zum Entsetzen geworden. 40 Denn so spricht Jahwe: „Seht! Wie ein Adler schießt er heran, / breitet seine Flügel gegen Moab aus. 41 Genommen ist die Stadt, / die Festung ist erobert. / Die tapferen Männer bekommen Angst / wie eine Frau in den Wehen. 42 Moab wird als Volk vernichtet, / weil es sich gegen Jahwe erhob. 43 Grauen und Grube und Garn / über dich, Bewohner von Moab“, spricht Jahwe. 44 „Wer vor dem Grauen flieht, / fällt in die Grube. / Und wer es schafft herauszukommen, / verfängt sich im Netz. / Denn ich bringe über Moab / das Jahr ihrer Abrechnung“, spricht Jahwe. 45 Erschöpfte Flüchtlinge / suchen in Heschbon Schutz. / Doch Feuer geht von Heschbon aus, / eine Flamme schlägt aus Sihons Palast. / Sie hat die Schläfen Moabs versengt, / den Scheitel der lärmenden Schreier. 46 Wehe dir Moab! / Du bist verloren, Volk des Kemosch, / denn deine Söhne kommen in Gefangenschaft, / deine Töchter in die Verbannung. 47 „Doch am Ende der bestimmten Zeit / wende ich Moabs Schicksal“, spricht Jahwe. Bis hierher geht das Gerichtswort über Moab.
Bible, překlad 21. století

Slovo o Moábu

1 Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele, o Moábu: „Běda městu Nebó – bude zničeno! Kiriatajim bude zahanbeno, dobyto, ta pevnost bude troskou hanebnou. 2 Moábu už žádná chlouba nezbyla, v Chešbonu se na něj chystá pohroma: ‚Pojďme je vyhladit, ať nejsou národem!‘ I ty, Madmene, budeš umlčen, už jde po tobě meč! 3 Z Choronaim je slyšet křik: Zkáza, hrozné neštěstí! 4 Moáb je rozdrcen, zní nářek maličkých. 5 Luchitským svahem s pláčem stoupají, ve stráních u Choronaim nad tou zkázou křičí úzkostí: 6 ‚Utečte! Život si zachraňte! Přežijte jako křoví v pustině!‘ 7 Protože spoléháš na své výdobytky a poklady, i ty sám budeš dobyt. Tvůj bůh Kemoš půjde do vyhnanství a s ním i jeho kněží a velmoži. 8 Na každé město přitáhne zhoubce, neunikne mu žádné z nich. Celá pláň zahyne, rovina zajde, jak řekl Hospodin. 9 Posypte Moáb solí, vždyť bude obrácen v trosky!* Z jeho měst zbudou sutiny, kde nikdo nebydlí. 10 Zlořečený, kdo koná Hospodinovo dílo nedbale! Zlořečený, kdo zdržuje svůj meč od krve! 11 Moáb si odmalička žil v pohodlí, jak víno nad sedlinou měl svůj klid. Z nádoby do nádoby ho nikdo nepřelil, nemusel odejít do vyhnanství. A proto chutná tak jako vždy, jeho vůně se nemění. 12 Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy na něj pošlu přelévače, kteří jej vylijí, vyprázdní jeho nádoby a džbány rozbijí. 13 Moáb se bude stydět za Kemoše, jako se národ Izrael styděl za Bet-el, tu svoji ‚naději‘.* 14 Na co říkáte: ‚My jsme hrdinové, muži připravení do boje‘? 15 Moáb bude zahuben, jeho města vzata útokem. Výkvět jeho mladých padne při porážce, praví Král – Hospodin zástupů se jmenuje. 16 Zkáza Moábu se přiblížila, řítí se na něj záhuba. 17 Litujte ho všichni okolo, všichni, kdo znáte jeho slovutnost: ‚Ach, jak mocné žezlo zlomeno, hůl, jež se skvěla nádherou!‘ 18 Dolů ze slávy, v prachu usedni, trůnící Dcero dibonská! Zhoubce Moábu na tebe zaútočil, rozbořil tvé pevnosti. 19 Postav se na cestě a vyhlížej, obyvatelko města Aroer. Ptej se uprchlíků, uprchlic ptej se, říkej: ‚Co se to děje?‘ 20 Moáb se stydí, jak je rozdrcen. Naříkejte a kvílejte! Podél Arnonu oznamujte: Moáb je zahuben! 21 Na náhorní rovinu přišel soud – na Cholon, Jahcu i Mefaat, 22 na Dibon, Nebó i Bet-diblataim, 23 na Kiriatajim, Bet-gamut i Bet-meon, 24 na Keriot, Bosru i ostatní moábská města, blízká i vzdálená. 25 Moábův roh byl odťat, jeho paže byla zlomena, praví Hospodin. 26 Opijte ho za to, že se vzpínal proti Hospodinu. Ať se Moáb válí ve zvratcích, ať je konečně i on pro smích! 27 Copak ses nevysmíval Izraeli? Copak byl chycen mezi zloději, že se otřásáš opovržením, kdykoli se o něm zmíníš? 28 Opusťte města, usaďte se na skále, Moábci! Buďte jako holubice nad srázem hnízdící. 29 Slyšeli jsme o Moábově pýše, o jeho pýše nezměrné, o tom, jak se chová pyšně a zpupně, jaké má srdce naduté. 30 Znám, praví Hospodin, jeho vztek; jeho chlubení je však falešné – na nic se nezmůže! 31 A proto oplakávám Moáb, pro celý Moáb naříkám, nad muži z Kir-cheresu lkám. 32 Nad tebou pláču, révo Sibmy, tak jako pláče Jaezer. Tvé výhonky až k moři dosahovaly, k Mrtvému moři, až po Jaezer; teď ale na tvé zralé hrozny, na tvé vinobraní vpadl ničitel! 33 Zmizelo veselí a jásot v zahradách po celé zemi moábské. Víno jsem z lisů odebral, s veselým křikem už se nešlape – ten křik už není jásotem! 34 Křik z Chešbonu a Eleale bude slyšet až do Jahcy, bude znít od Coaru k Choronaim až k Eglat-šelišiji, neboť vyschnou dokonce i nimrimské potoky. 35 Skoncuji s Moábem, praví Hospodin – s těmi, kdo vystupují na posvátné výšiny a svým bohům pálí oběti. 36 Mé srdce nad Moábem jak flétna naříká, nad muži z Kir-cheresu jak flétna naříká, vždyť bude zničeno vše, co vyzískal! 37 Každá hlava oholena, všechen vous ostříhán, všechny ruce samá jizva a pytlovina přes bedra. 38 Na všech moábských střechách, na náměstích jen samé truchlení. Roztříštím Moáb jako džbán, který už nikdo nechce, praví Hospodin. 39 Tolik střepů! Tolik kvílení! Moáb se v hanbě zády obrací. Moáb už budí jenom posměšky k výstraze všemu okolí. 40 Tak praví Hospodin: Hle, orel se vrhá na Moáb, už nad ním křídla prostírá! 41 Města padnou do zajetí, pevnosti budou dobyty. Srdce moábských hrdinů bude v onen den jako srdce ženy v porodních bolestech. 42 Moáb bude zničen, aby už nebyl národem, neboť se vzpínal proti Hospodinu. 43 Strach a prach a past na vás, obyvatelé Moábu! praví Hospodin. 44 Kdo před tím strachem bude utíkat, padne do propasti v prach; kdo z propasti se vyškrábá, nad tím se sklapne past. Přivedu totiž na Moáb čas zúčtování, praví Hospodin. 45 Ve stínu Chešbonu se zastaví vyčerpaní běženci. Z Chešbonu ale oheň vyšlehne, z domu Sichonova plamen, jenž pohltí skráně Moábu, lebky těch pyšných křiklounů. 46 Běda tobě, Moábe! Lid Kemošův zahyne. Tví synové půjdou do zajetí, tvé dcery pryč do vyhnanství. 47 V posledních dnech ale Moábův osud změním, praví Hospodin.“ Zde končí soud nad Moábem.