1. Makabejská 3

Bible, překlad 21. století

1 Po něm nastoupil jeho syn Juda, zvaný Makabejský.2 Všichni jeho bratři a všichni, kdo se přidali k jeho otci, mu pomáhali a s radostí bojovali za Izrael.3 Velice proslavil svůj lid; jak obr oblékl se pancířem, opásal se válečnou zbrojí a sváděl bitvy, aby chránil tábor svým mečem.4 Ve svých činech byl jako lev, jak lvíče, co po kořisti řve.5 Pátral po bezbožných a stíhal je; upaloval ty, kdo trápili jeho lid.6 Bezbožní se třásli strachem z něj a všichni zločinci se děsili: jeho rukama se dařila záchrana.7 Ztrpčoval vládu mnoha králům a svými činy těšil Jákoba – navěky buď požehnána jeho památka!8 Prošel judskými městy, vyhubil v nich neznabohy, a tak odvrátil od Izraele hněv.[1]9 Proslavil se až na kraj země a přivedl zpět ztracené.10 Apollonios tehdy shromáždil pohany a mohutné vojsko ze Samaří k boji proti Izraeli.11 Když to Juda zjistil, vytáhl proti němu, porazil ho a zabil. Zůstalo mnoho padlých a zbytek utekl.12 Rozebrali si tedy kořist a Juda si vzal Apolloniův meč, se kterým pak bojoval po zbytek života.13 Když se velitel syrského vojska Seron dozvěděl, že Juda shromáždil hrstku mužů, sbor věrných, připravených jít s ním do boje,14 prohlásil: „Získám si v království pověst a slávu. Půjdu do boje proti Judovi a jeho mužům, kteří pohrdli královým nařízením!“15 Uspořádal tedy další tažení a šlo s ním mohutné vojsko neznabohů, aby mu pomohlo ztrestat Izraelce.16 Když se dostali až k Bet-choronskému průsmyku, vyšel proti nim Juda s hrstkou bojovníků.17 Když ale uviděli, jaké proti nim táhne vojsko, řekli Judovi: „Jak můžeme s takovou hrstkou bojovat proti tak velké přesile? Navíc jsme dnes vyčerpaní a ještě jsme nic nejedli.“18 Juda odpověděl: „Hrstka může snadno přemoci velké množství. Nebesům je jedno, uskuteční-li záchranu skrze mnoho, anebo málo mužů.19 Vítězství v boji nezávisí na velikosti vojska, neboť síla pochází z Nebes.20 Oni jdou proti nám s velikou zpupností a bezbožností, aby nás i naše ženy a děti vyhladili a oloupili.21 My však bojujeme za své životy a za své zákony.22 Bůh je před námi rozdrtí; nebojte se jich!“23 Jakmile to dořekl, vyrazil náhle do útoku. Seron byl se svým vojskem rozdrcen24 a hnali ho od Bet-choronského průsmyku až dolů na pláň. Padlo tam na osm set nepřátel a zbytek utekl do země Filištínů.25 Juda a jeho bratři tehdy začali být obávaní a na pohany v celém okolí padla hrůza.26 Jeho pověst se donesla až ke králi a národy si vyprávěly o Judových šicích.27 Když ta slova uslyšel král Antiochos, strašně se rozzuřil. Nechal shromáždit všechna vojska svého království v jednu obrovskou armádu,28 otevřel svou pokladnici, vyplatil jednotkám roční žold a vyhlásil plnou pohotovost.29 Pak ale zjistil, že v jeho pokladnách není dost peněz. Daňové výnosy totiž poklesly kvůli rozbrojům a pohromám, které v zemi sám způsobil, když zrušil pradávná ustanovení.30 Dělal si starosti, že už nebude mít tolik jako dřív na výdaje a dary, které byl zvyklý rozdávat štědřeji než králové před ním.31 V té naprosté bezradnosti se rozhodl, že potáhne do Persie, vybere daně z tamějších provincií a tak nashromáždí spoustu peněz.32 Pověřil tedy Lysia, váženého muže z královského rodu, aby spravoval království od řeky Eufrat až k hranicím Egypta,33 a až do svého návratu mu svěřil výchovu svého syna Antiocha.34 Předal mu polovinu vojsk i slony a zplnomocnil ho, aby konal veškerou jeho vůli. Pokud jde o obyvatele Judska a Jeruzaléma,35 měl proti nim poslat armádu, která by vyhladila a zničila sílu Izraele i pozůstatky Jeruzaléma, aby tam po nich nezůstala ani památka.36 Celé jejich území měl osídlit cizinci a přidělit jim tam pozemky.37 V roce 147[2] tedy král se zbývající polovinou vojsk vyrazil ze svého sídelního města Antiochie, překročil řeku Eufrat a vydal se na cestu horními provinciemi.38 Lysias vybral mezi královými důvěrníky udatné muže, Ptolemaia, syna Dorymenova, Nikanora a Gorgia,39 a poslal s nimi 40 000 mužů a 7000 jezdců, aby vpadli do Judska a podle králova rozkazu ho zpustošili.40 Vyrazili tedy s celou armádou, a když tam dorazili, utábořili se na pláni u Emauz.41 Připojilo se k nim také vojsko za Sýrie a ze země Filištínů. Když o nich uslyšeli místní obchodníci, vzali obrovské množství stříbra a zlata a také okovy a přišli do tábora, aby si nakoupili Izraelce jako otroky.42 Juda a jeho bratři viděli, že je velmi zle – vojska už tábořila na jejich území. Když se dozvěděli, že král vydal rozkazy k úplnému vyhlazení lidu,43 řekli si mezi sebou: „Pojďme odvrátit záhubu svého lidu. Bojujme za svůj lid a za svatyni!“44 A tak se sešlo shromáždění, aby se připravili k boji a také aby se modlili a prosili Boha o milosrdenství a slitování.45 Jeruzalém byl neobydlený jako pustina, nikdo z jeho synů tam nezůstal. Svatyně byla pošlapávána cizinci, z hradu byl útulek pro pohany. Radost opustila Jákoba, flétna a harfa utichla.46 Shromáždili se proto a přesunuli se do Micpy naproti Jeruzalému, protože Micpa bývala dříve pro Izrael místem modlitby.47 Onoho dne se postili. Oblékli se do pytloviny, hlavu si posypali popelem a roztrhli svá roucha.48 Rozvinuli svitek Zákona a zkoumali v něm to, nač se jiné národy dotazují obrazů svých bohů.49 Přinesli kněžská roucha, prvotiny a desátky a povolali nazíry,[3] kteří dovršili dny svého slibu.50 Potom začali volat k Nebesům: „Co si s nimi počneme? Kam je vezmeme?51 Tvá svatyně byla pošlapána a znesvěcena, tví kněží truchlí ve svém ponížení.52 Hle, pohané se srotili proti nám, aby nás zničili – ty sám víš, jak s námi chtějí naložit!53 Jak proti nim obstojíme, pokud nám nepomůžeš?“54 Zatroubili na trubky a dali se do hlasitého křiku.55 Juda pak ustanovil vůdce lidu – velitele nad tisíci, nad sty, nad padesáti a deseti.[4]56 Všechny, kdo právě stavěli domy nebo se zasnoubili, vysadili vinici nebo byli bázliví, vyzval, aby se podle Zákona vrátili do svých domovů.[5]57 Pak se vojsko dalo do pohybu a utábořilo se jižně od Emauz.58 Juda tehdy řekl: „Připravte se a bojujte udatně! Ráno se postavte do boje proti těmto pohanům, kteří se proti nám srotili, aby zničili nás i naši svatyni.59 Raději zemřeme v boji, než abychom přihlíželi zkáze našeho národa a naší svatyně!60 Ať se však stane, jak si budou přát Nebesa.“