1Za vlády krále Esar-chadona jsem se tedy vrátil domů a znovu se shledal se svou ženou Annou a synem Tobiášem. O našem svátku Letnic (což je Svátek týdnů)[1] mi pak vystrojili skvělou hostinu. Sedl jsem si k jídlu2za prostřený stůl s množstvím nachystaných pokrmů a řekl jsem svému synu Tobiášovi: „Chlapče, jdi a vyhledej mezi našimi bratry v ninivském zajetí nějakého chudáka, který má srdce oddané Hospodinu. Přiveď ho, ať jí spolu se mnou. Počkám tu zatím na tebe, chlapče, dokud nepřijdeš.“3Tobiáš se tedy vydal hledat nějakého chudáka z našich bratří. Když se vrátil, řekl: „Otče!“ „Ano, synu?“ odpověděl jsem. Pokračoval tedy: „Otče, představ si, zrovna zavraždili jednoho z našich krajanů! Zardousili ho a nechali ležet na náměstí.“4Hned jsem vyskočil, hostinu tam nechal netknutou a odnesl to tělo z ulice. Uložil jsem ho do jednoho domku, abych ho po západu slunce pohřbil.5Když jsem se vrátil, omyl jsem se[2] a v zármutku pojedl trochu chleba.6Vzpomněl jsem si na slova proroka Ámose o Bet-elu: „Vaše slavnosti se obrátí v truchlení a všechny vaše písně v nářek,“[3] a rozplakal jsem se.7Když slunce zapadlo, šel jsem vykopat hrob a tělo jsem pohřbil.8Sousedé se mi vysmívali. Říkali: „Už mu otrnulo! Přece po něm kvůli tomu už jednou pátrali a chtěli ho zabít, a to utekl. A podívejte, zas pohřbívá mrtvé!“
Zakalený zrak
9Tu noc jsem se umyl a šel jsem spát na dvůr; lehl jsem si u zdi, a že bylo horko, nepřikryl jsem si tvář.10To jsem ale nevěděl, že na zdi nade mnou sedí vrabci. Jejich teplý trus mi napadal do očí a udělal se mi na nich jakýsi zákal. Chodil jsem k lékařům, aby mě vyléčili, ale čím více mastmi mě mazali, tím více mé oči pod tím zákalem slábly, až nakonec osleply úplně. Čtyři roky jsem vůbec neviděl. Všichni mí bratři se kvůli mně rmoutili a Achikar mě dva roky živil, než odjel do Elymaidy.11Má žena Anna v té době vydělávala domácími řemesly.12Posílala výrobky zákazníkům a oni jí za ně platili. Sedmého dne měsíce dystru[4] dokončila plátno a poslala je zákazníkům. Ti jí zaplatili plnou cenu a navíc ještě darovali kůzle pro rodinu.13Když za mnou přišla domů, kozlík začal mečet. Hned jsem si ji zavolal. „Odkud je to kůzle?“ ptal jsem se. „Snad není kradené? Vrať ho majitelům – nesmíme přece jíst nic kradeného!“14„Přidali mi ho k ceně jako dárek,“ bránila se. Já jsem jí ale nevěřil. Opakoval jsem jí, ať ho vrátí majitelům, a velmi jsem se na ni kvůli tomu zlobil. Jenže ona mi vyčítala: „Kde jsou teď tvoje almužny? Kde jsou ty tvé spravedlivé skutky? Teď je vidět, jaký doopravdy jsi!“