1Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:2Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat,3čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat,4čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat,5čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat,6čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat,7čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat,8čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.9Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění?10Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.11On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce.12Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života.13Může-li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!14Vím, že vše, co Bůh dělá, trvá navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho nic odejmout. A proč to Bůh dělá? Aby před ním měli bázeň.15Co je, už bylo. Co bude, už je. Co minulo, Bůh vyhledá.
Z prachu do prachu
16A ještě něco jsem viděl pod sluncem: Namísto práva zlo, namísto spravedlnosti zlo.17Pomyslel jsem si: Spravedlivého i zlého Bůh přivede na soud; tam přijde čas na každý skutek i úmysl.18Pomyslel jsem si: Tímto způsobem Bůh lidi zkouší, aby se ukázalo, že jsou zvěř.19Lidi i zvířata čeká stejný osud – jeden umírá tak jako druhý, všichni dýchají stejný vzduch. Člověk zvířata ničím nepřevyšuje, všechno je marnost!20Všichni směřují k témuž místu – všichni jsou z prachu, všichni se do prachu zase vracejí.21Kdo ví, že lidský duch míří vzhůru, zatímco duch zvířat mizí pod zemí?22Vidím tedy, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se z díla, které je jeho údělem. Vždyť kdo mu dá nahlédnout, co chystá budoucnost?