1Když byl Izrael ještě dítětem, zamiloval jsem si jej; tehdy jsem povolal svého syna z Egypta.[1]2Čím jsem je ale volal víc, tím více ode mě[2] odcházeli pryč – baalům přinášeli oběti, modly uctívali kadidly.3Já jsem Efraima učil chodit a nosil jsem je v náručí; oni však uznat nechtěli, že jsem to já, kdo je uzdravil.4Táhl jsem je provazy lidskosti a lany milování. Byl jsem jim tím, kdo nadnáší jho, které nosí na šíji; skláněl jsem se k nim, abych je nakrmil.5Nevrátí se snad do Egypta? Asýrie jim bude kralovat! Protože se odmítli vrátit ke mně,6v jejich městech bude řádit meč; roztříští jejich závory, jejich úmysly pohltí.7Můj lid se rozhodl ode mě odvrátit; i když k Nejvyššímu volají, nepozvedne je vůbec nic.8Copak se tě, Efraime, mohu vzdát? Mohu tě, Izraeli, vydat napospas? Copak s tebou jak s Admou naložím? Zachovám se k tobě jako k Cebojim?[3] Srdce se ve mně obrací, v nitru jsem pohnut lítostí.9Nevykonám svůj prudký hněv, nevydám znovu Efraima záhubě. Jsem přece Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe – nenavštívím tě už děsem.10Půjdou za Hospodinem řvoucím jako lev. Až zazní jeho řev, jeho děti rozechvěle přispěchají od moře.11Přispěchají z Egypta jako rozechvělí ptáčci, z asyrské země jako holoubci a já je k nim domů navrátím, praví Hospodin.
Ozeáš 11
Český ekumenický překlad
— Boží soucit - Boží láska k hříšnému lidu je silnější než hřích a mocnější než hněv.
1 Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. 2 Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám. 3 Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. – 4 Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. 5 Nevrátí se do egyptské země, ale jeho králem bude Ašúr, neboť odmítli vrátit se ke mně. 6 V jeho městech bude řádit meč, skoncuje s jeho mluvky, pro jejich záměry je pozře. 7 Můj lid se zdráhá vrátit se ke mně; když ho volají k Nejvyššímu, nikdo se nepozvedne. 8 Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójímem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. 9 Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. 10 Budou následovat Hospodina, až zařve jako lev. Až vydá řev, přiběhnou s třesením synové od moře, 11 přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův.