1Už se mi hnusí žít, proto teď svému nářku povolím, z hořkosti duše promluvím.2Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím – z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.3Dělá ti dobře, že mě sužuješ? Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem a záměry ničemů vítáš s úsměvem?4Copak máš oči tělesné? Pohledem smrtelníka díváš se?5Copak jsou tvé dny lidským podobné, připomínají tvé roky lidský věk,6že na mně hledáš nějaký přestupek a po mém hříchu pídíš se?7Víš přece, že jsem nevinen a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve!8Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?9Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?10Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil, nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr?11Kůží a masem jsi mě přioděl, kostmi a šlachami spojils mě.12Z lásky jsi mě obdaroval životem, tvá péče střežila můj každý dech.13Toto však v srdci skrýval jsi, teď už jsem poznal tvé úmysly:14Abys mě hlídal, zda nezhřeším, abys mi neodpustil žádné přestupky.15Pokud jsem vinen, běda mi, nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný; přesycen jsem hanbou, zpitý trápením.16Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev, svou úžasnou sílu na mně znovu prokážeš.17Postavíš další svědky proti mně, tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže, tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem.18Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl? Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl!19Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl, z klína do hrobu by mě přenesli.20Copak mi nezbývá už jen pár dnů? Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku,21dříve než bez návratu odejdu do země příšeří a stínu,22do země černé jako tma, kde vládne stín a není řád, kde i sám rozbřesk je temnota.“
Jób 10
Český ekumenický překlad
— Výčitky Všemocnému
1 Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše. 2 Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou. 3 K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? 4 Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk? 5 Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže, 6 že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu? 7 Vždyť víš, že svévolník nejsem a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky. 8 Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš. 9 Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach. 10 Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit? 11 Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi, 12 nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.
— Bůh je Jóbovi nepřítelem
13 Ale ve svém srdci ukryls toto – bylo to tvým úmyslem, to vím – : 14 že proti mně budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin. 15 Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření. 16 Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil. 17 Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje. 18 Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo. 19 Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu. 20 Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál, 21 dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, 22 do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.“