Psalm 104 | Menge Bibel :: ERF Bibleserver

Menge Bibel

1 Lobe^[1] den HERRN, meine Seele! O HERR, mein Gott, wie bist du so groß! In Erhabenheit^[2] und Pracht bist du gekleidet, 2 du, der in Licht sich hüllt wie in ein Gewand, der den Himmel ausspannt wie ein Zeltdach, 3 der die Balken seines Palastes im Wasser festlegt, der Wolken macht zu seinem Wagen, einherfährt auf den Flügeln des Windes; 4 der Winde zu seinen Boten bestellt, zu seinen Dienern lohendes Feuer^[3]. 5 Er hat die Erde gegründet auf ihre Pfeiler^[4], so daß sie in alle Ewigkeit nicht wankt. 6 Mit der Urflut gleich einem Kleide bedecktest du sie: bis über die Berge standen die Wasser; 7 doch vor deinem Schelten^[5] flohen sie, vor der Stimme deines Donners wichen sie angstvoll zurück. 8 Da stiegen die Berge empor, und die Täler senkten sich an den Ort, den du ihnen verordnet. 9 Eine Grenze hast du gesetzt, die sie nicht überschreiten: sie dürfen die Erde nicht nochmals bedecken. 10 Quellen läßt er den Bächen zugehn: zwischen den Bergen rieseln sie dahin; 11 sie tränken alles Getier des Feldes, die Wildesel löschen ihren Durst; 12 an ihnen wohnen die Vögel des Himmels, lassen ihr Lied aus den Zweigen erschallen. 13 Er tränkt die Berge aus seinem Himmelspalast: vom Segen deines Schaffens wird die Erde satt. 14 Gras läßt er sprossen für das Vieh und Pflanzen für den Bedarf der Menschen, um Brotkorn aus der Erde hervorgehn zu lassen und Wein, der des Menschen Herz erfreut; 15 um jedes Antlitz erglänzen zu lassen vom Öl und durch Brot das Herz des Menschen zu stärken. 16 Es trinken sich satt die Bäume des HERRN, die Zedern des Libanons, die er gepflanzt, 17 woselbst die Vögel ihre Nester bauen, der Storch, der Zypressen zur Wohnung wählt. 18 Die hohen Berge gehören den Gemsen, die Felsen sind der Klippdachse Zuflucht. 19 Er hat den Mond gemacht zur Bestimmung der Zeiten, die Sonne, die ihren Niedergang kennt. 20 Läßt du Finsternis entstehn, so wird es Nacht, da regt sich alles Getier des Waldes: 21 die jungen Löwen brüllen nach Raub, indem sie von Gott ihre Nahrung fordern. 22 Geht die Sonne auf, so ziehn sie sich zurück und kauern^[6] in ihren Höhlen; 23 dann geht der Mensch hinaus an seine Arbeit und an sein Tagwerk bis zum Abend. 24 Wie sind deiner Werke so viele, o HERR! Du hast sie alle mit Weisheit geschaffen, voll ist die Erde von deinen Geschöpfen^[7]. 25 Da ist das Meer, so groß und weit nach allen Seiten: drin wimmelt es ohne Zahl von Tieren klein und groß. 26 Dort fahren die Schiffe einher; da ist der Walfisch, den du geschaffen, darin sich zu tummeln. 27 Sie alle schauen aus zu dir hin^[8], daß du Speise ihnen gebest zu seiner Zeit; 28 gibst du sie ihnen, so lesen sie auf; tust deine Hand du auf, so werden sie satt des Guten; 29 doch verbirgst du dein Angesicht, so befällt sie Schrecken; nimmst du weg ihren Odem^[9], so sterben sie und kehren zurück zum Staub, woher sie gekommen. 30 Läßt du ausgehn deinen Odem^[10], so werden sie geschaffen, und so erneust du das Antlitz der Erde. 31 Ewig bleibe die Ehre des HERRN bestehn, es freue der HERR sich seiner Werke! 32 Blickt er die Erde an, so erbebt sie; rührt er die Berge an, so stehn sie in Rauch. 33 Singen will ich dem HERRN mein Leben lang, will spielen^[11] meinem Gott, solange ich bin. 34 Möge mein Sinnen ihm wohlgefällig sein: ich will meine Freude haben am HERRN! 35 Möchten die Sünder verschwinden vom Erdboden und die Gottlosen nicht mehr sein! – Lobe den HERRN, meine Seele! Halleluja!

Bible, překlad 21. století

von Biblion

1 Dobrořeč duše má Hospodinu! I. Jak jsi veliký, Hospodine, Bože můj – oděn jsi slávou a nádherou! 2 Světlem jsi jak pláštěm zahalen, nebe jsi jako plachtu rozestřel! 3 Svoje paláce jsi nad vodou postavil, jak vozy užíváš husté oblaky, vznášíš se na křídlech větrných. 4 Vichry činíš svými posly, tvými služebníky jsou plameny! 5 Zemi jsi založil na jejích sloupech, navěky jí neotřese vůbec nic. 6 Jak pláštěm přikryl jsi ji oceánem, vody stály i nad horami. 7 Před tvojí hrozbou pak rozutekly se, před tvým burácením prchaly. 8 Sahaly k horám, stekly však do údolí, na místo tebou určené. 9 Hranice dals jim, aby je nepřekročily, aby už nikdy nepřikryly zem! 10 Ty pouštíš potoky do údolí, aby proudily mezi horami, 11 všechnu polní zvěř aby napájely, divocí osli aby u nich žízeň zahnali, 12 na jejich březích aby hnízdili ptáci, jejich zpěv aby zněl mezi větvemi. 13 Ze svých paláců hory napájíš, země se sytí ovocem skutků tvých! 14 Trávě pro dobytek dáváš růst a také rostlinám k lidskému užitku, aby jim ze země pokrm vyrostl: 15 Víno, jež smrtelníka v srdci oblaží, olej, po němž se obličej rozzáří, a chléb, který člověku dodá sil. 16 Hospodin sytí i své stromoví – libanonské cedry, které sám vysadil. 17 Vrabci si na nich hnízda postaví, čáp si nachází domov na jedli. 18 Vysoké hory patří kamzíkům, skály jsou útočištěm králíků.^[1] 19 Stvořil jsi měsíc, aby časy určoval, i samo slunce ví, kdy má zapadat. 20 Přivádíš tmu a noc se rozhostí, spoustou zvěře se lesy zahemží. 21 Po své kořisti řvou tehdy lvi, aby tak Boha o pokrm žádali. 22 S východem slunce se vrací zpět, aby ulehli ve svých doupatech. 23 Za svým úkolem tehdy člověk vyráží, pracuje na něm, než se zešeří. II. 24 Kolik je, Hospodine, skutků tvých! Všechno jsi moudře učinil – země je plná tvých stvoření! 25 Hle, je tu moře širé a veliké, havěť bezpočtu se hemží v něm – maličcí i velcí tvorové! 26 Plují v něm lodě a také leviatan, jehož jsi stvořil, aby si tam hrál! 27 Ti všichni k tobě vzhlížejí, abys je krmil v čase potřeby. 28 Dáváš jim a oni sbírají, když otevřeš ruku, sytí se hojností. 29 Děsí se ale, když svou tvář ukrýváš, hynou, když dech jim odnímáš – navracejí se znovu v prach. 30 Svého Ducha když pošleš, bývají stvořeni, abys tvář země znovu obnovil! 31 Hospodinova sláva ať trvá věčně, ze svého díla ať se Hospodin raduje! 32 Pod jeho pohledem země třese se, hory dýmají pod jeho dotykem! 33 Zpívat budu Hospodinu celý život svůj, žalmy zpívat svému Bohu, dokud jsem tu! 34 Kéž se mu líbí moje myšlenky – Hospodin je přece mojí radostí! 35 Kéž by už hříšníci ze světa zmizeli, kéž by tu darebáci více nebyli! Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Haleluja!^[2]