1 Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. 2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. 3 Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. 4 Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. 5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: 6 sněhu velí: ‚Padej na zem,‘ a dešti: ‚Ať prší,‘ a déšť padá v mocných proudech. 7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: 8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; 9 vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; 10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; 11 oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, 12 a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; 13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.
— Kdo pochopí divy Boží?
14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. 15 Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? 16 Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? 17 Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, 18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? 19 Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. 20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? 21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. 22 Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; 23 avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. 24 Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“